Hry na příčinu a následek pro děti od 1 do 3 let (a proč batolata všechno opakují)

Každý rodič ročního dítěte zná pokus se lžičkou. Lžička letí přes okraj jídelní židličky. Rodič ji zvedne. Lžička znovu letí přes okraj. Čtyřicetkrát. Vypadá to jako zlobení. Ve skutečnosti je to věda.

K čemu je ta lžička

Zhruba mezi devátým měsícem a třetím rokem je hlavním projektem dítěte zjistit, jak svět reaguje na to, co dělá. Pustí lžičku: spadne, zařinčí, objeví se dospělý. Udělá to znovu: stejný výsledek. Znovu: pořád stejný. To opakování není paličatost. Batole si ověřuje přírodní zákon a je to pro něj hluboce uspokojivé, protože svět, který reaguje předvídatelně, mu dává pocit bezpečí.

Psychologové tomu říkají učení příčiny a následku a staví na něm spousta toho, co přijde později: řeč (řeknu „nahoru“ a někdo mě zvedne), sociální dovednosti (usměju se a ona se usměje taky) a nakonec i uvažování („když strčím do věže, spadne, tak to radši neudělám“). Dítě, které zažilo tisíce spolehlivých příčin a následků, je dítě, které čeká, že svět dává smysl.

Co mají dobré hračky na příčinu a následek společného

• Následek přijde rychle. Čím kratší prodleva, tím snáz dítě spojí čin a výsledek.
• Pokaždé je stejný. Spolehlivost je celá ta lekce.
• Řídí to dítě. Hračky, které se předvádějí samy, učí o vlastním vlivu mnohem méně.
• Následek je velký. Světlo, zvuk, pohyb. Jemnosti jsou u ročního dítěte zbytečné.
• Nedá se to udělat špatně. Neexistuje neúspěch, jen další efekt.

Vyskakovací hračky, svítící bubínky, vařečka a hrnec, to všechno se počítá. A klávesnice taky, pokud počítač smí odpovídat, a přesně k tomu je Kaboom Keys.

Přidat cíl: další krok

Někdy kolem druhého roku přestane samotná příčina a následek stačit. Dítě nechce jen, aby se něco stalo; chce, aby se stalo něco konkrétního. Tady začíná míření, načasování a předvídání.

Ball Bonanza je postavená přesně pro tenhle krok. Po obrazovce plné zvířátek z emoji poskakuje míč. Klepni kamkoli a míč letí k tvému prstu. Když trefí zvířátko, to se roztočí, zplácne nebo se zatváří překvapeně. Pořád se nedá prohrát a nic se nemusí dokončit, ale teď je tu cíl a výsledek závisí na tom, kam dítě klepne, ne jen jestli klepne. To je opravdový skok ve složitosti a dvouleté děti ho zvládají s viditelnou pýchou.

Tři věci, které hra nenápadně učí:

1. Míření. „Chci, aby míč letěl tamhle, tak klepnu tamhle.“
2. Snášet zpoždění. Nejdřív klepnutí, odraz přijde až o chvilku později. Naučit se počkat půl vteřiny na výsledek je těžší, než to zní.
3. Číst reakce. Zvířátka mají obličeje. Děti začnou pojmenovávat, co vidí: točí se mu hlava, je překvapené, vrávorá. To je slovní zásoba pro emoce, vypůjčená z fyzikální hry.

Na každém konci hřiště je taky branka a v ní zvířecí brankář, který přešlapuje po čáře. Gól spustí velký jásot, konfety a skákající publikum a pak se míč vrátí na střed k výkopu. Nic se nepočítá, ale síť dává míření důvod: děti si začnou vybírat branku a klepnutí po klepnutí k ní míč navádějí. Brankáři jsou pomalí a občas schválně skočí na špatnou stranu, takže dvouleté dítě dává góly dost často na to, aby zkoušelo dál.

Hrajte spolu

Ball Bonanza je hra bez pravidel, takže úkolem rodiče je komentovat, ne radit:

• „Jé, žabičce se točí hlava!“
• „Dokážeš dostat míč k pandě?“
• „Na kterou branku míříš? GÓÓÓL!“
• „Koukej, hvězda! Co se stane, když se jí míč dotkne?“

Každých pár minut zvířátka zamávají na rozloučenou a přijde nová skupina a objevují se předměty, které přidají další míč, všechno zrychlí nebo pozvou další kamarády. Ukazuj na ně; dvouleté dítě si malé změny samo nevšimne.

Kam dál

Až se dítě začne ptát po pravidlech a chtít vědět, jestli to udělalo dobře, je připravené na hry s cílem. Stack It Up je dobrá první: pouštěj kostky, stav věž a směj se, když spadne. Zbourání je schválně ta nejzábavnější část, takže první zkušenost se „snažením“ přijde bez první zkušenosti s „prohrou“.